Kampaň #metoo odhalila, jak dalece rozšířeno je sexuální obtěžování. Nedopouštějí se jej lidé, žijící harmonický osobní život (stejně jako nerozšiřují sexistické vtipy ti, kteří žijí v partnerské shodě), nýbrž ti, kteří krachují ve vlastních intimních vztazích. Svůj vliv na pracovní nebo kariérní postup jiných testují mimo jiné vpádem do jejich intimní sféry. Sexuální obtěžování je „(j)akákoliv forma nežádoucího ústního nebo jiného než ústního projevu sexuální povahy, jehož cílem nebo výsledkem je narušení důstojnosti osoby, zejména když se vytváří zastrašující, nepřátelské, ponižující, pokořující nebo urážející prostředí.“ (Novela zákoníku práce č. 46/2004.) Nejde tedy o sex, nýbrž o uplatňování moci a o ponižování lidí.
Téma je v Česku očividně tak nové, že se v něm část veřejnosti a žurnalistické obce neorientuje, částečně ovšem vinou neznalosti základních informací a neochotě obstarat si je. Články a ohlasy pak bagatelizují sexuální obtěžování, hemží se omyly, špatně formulovanými problémy, otázkami a anketami (anketa iDnes „Jak vnímáte sexuální narážky přátel či kolegů“). Vytrhávají jevy z kontextu, argumentují selektivně, líčí známé případy manipulativně a je na nich znát senzacechtivost na úkor faktů. Mívají tyto rysy:
- Zesměšňování problému. Výraz sexuální „harašení“ místo „obtěžování“ se rozšířil pro částečnou fonetickou podobnost s výrazem harrasment v devadesátých letech minulého století. Je spolehlivým znakem špatné orientace v problematice, stejně jako úmyslně nesprávná výslovnost či pravopis anglického termínu gender. Dramatické metafory jako „hon na čarodějnice“ mají signalizovat přesvědčení, že postih sexuálního obtěžování je přehnaný.
- Směšování pojmů sexuální násilí a sexuální obtěžování a jejich zaměňování za flirtování. Na jedné straně je vyjadřován respekt vůči obětem násilí, na druhé straně jsou bagatelizovány projevy sexuálního obtěžování: někomu „upadla ruka na něčí koleno“ (Stropnický v ČT 24), někdo „se dopustil letmého doteku či zavadil o dívčí ňadro“ (Fištejn v Reflexu). Zkresluje se skutečnost: muž „pomohl ženě do kabátu nebo podržel dveře a byl obviněn“.
- Argumentace ad hominem a strategií otrávené studny. Problém údajně tematizují a kampaně vedou zestárlé, zneuznané herečky, slávychtivé hvězdičky, zuřivé aktivistky (Kolářová v iDnes), frustrované feministky, které nikdo nechce a kariéristky či aktivistky, jež nebyly úspěšné, „měly by si najít chlapce“ (Doležal v Reflexu).
- Hledání kvazi příčin. Že se o sexuálním obtěžování široce debatuje také v České republice, má pramenit „v Americe“ (Machalická v LN), v „EU“, v „politické korektnosti“, v „genderovém šílenství“. Kdo kritizuje sexuální obtěžování, „nemá smysl pro humor“.
- Naturalizace útoků. Argumentuje se přírodou a přitažlivostí: „žena přece muže odjakživa přitahuje“, muž je „predátor“, „dotýkat se je normální“, mezi ženami a muži „odpradávna vždy funguje i výměnný obchod“ (Janáčková v iDnes).
- Podsouvání viny oběti. „Nedala jasně najevo, že se jí to nelíbí“, „šla tam dobrovolně“, „věděla, do čeho jde“, „mohla tušit, že…“, „měla se ozvat“, „proč až teď, o co jí jde“, „tak to chodí, kariéra se dělá přes postel“.
- Varování před důsledky. Postih sexuálního obtěžování se inscenuje jako nežádoucí zásah do intimních vztahů: „přirozené projevy mužů začínají být prohlašované za zločin“, muž „dostane facku, když ženě přidrží dveře“, „co vlastně muž ještě smí“, „takhle brzy vymřeme“. Ženy, které oznámily sexuální obtěžování, kazí všem ostatním legraci: „…zamrzla nálada na vánočních večírcích v Americe“ (Vodička v iDnes).
- České řešení. Ženy v ČR jsou údajně schopné řešit nevhodné chování mužů „jiným způsobem“, „Většina českých žen není přehnaně emancipovaná a zatím zdravě vnímají rozdíly mezi myšlením mužů a žen“, „Mně jako Středoevropance to přijde trochu přitažené za vlasy“ (Janáčková, Šmolka a Janáčková podle Matějů, Schmidtová v iDnes).
Sexuální obtěžování je systémový jev. Musí být tudíž také potlačován systémovými prostředky. Odborně fundovaná osvěta v institucích napříč společností je nezbytná.